Tento příběh je 3. díl příběhů o Strážci (pro lepší pochopení si nejdříve přečtěte příběh Oči, které nevidí)
S Veronikou jsem se seznámila na kurzu komunikace se zvířaty. A když jsem zjistila, že začala dělat terapie s koníčky, požádala jsem o sezení. Veronice důvěřuji. Vnímám ji jako velmi laskavou jemnou ženu, s velkou pokorou k věcem, které nás přesahují a k darům, které jsme dostali.
Neměla jsem žádný záměr, když jsem za Veronikou jela. Jen jsem si přála dostat se do blízkosti bytostí, které ji obklopují a nechat se opečovat jejich energií. Sezení bylo moc krásné. V duchu jsem celou dobu letěla barevným prostorem a cítila hluboký klid. A pak jsem také vnímala, co se odehrávalo ve světě kolem mne. Cítila jsem jemné žďuchání a doteky koníčků, slyšela jejich frkání, cákání v louži vody a poklusávání v písku, zvuky ptáků okolo. Když jsme skončili, pocit klidu a bezpečí ve mně zůstal.
Sezení bylo pro mne také velmi léčivé. Veronika uviděla jednu mou část, dávno zapomenutou, možná podvědomě neviděnou. Ale moc důležitou. Když jsem odjela, začala jsem se téhle své části věnovat. A pak při jiné příležitosti někde jinde, se mi podařilo vrátit tu část, už uzdravenou, do mého života zpátky.
A za to znovu uvidění malého střípku mé duše děkuju z celého srdce Veronice, Flerymu, Charlottce a Guinevře (tak se její kouzelné bytosti jmenují) a také všem dalším přítomným ochočeným a divokým, které neznám jménem. Díky ♥