Tento příběh je 2. díl příběhů o Strážci (pro lepší pochopení si nejdříve přečtěte příběh Oči, které nevidí)

Už vím, kdo to je. Ten muž, který hledal ty, kteří uvidí, že je láska.

Ukázal se mi obrázek, jak stojíme na plošině ve vysokých horách, nad hlubokým údolím. Dole v údolí jsou jezera a protéká jím řeka.
V místě, kde stojíme, roste vysoký zelený strom, keře a tráva. Ten muž stojí vedle stromu, má vlnité skoro bílé vlasy a fousy, dlouhý plášť. Je mu hodně let, ale je hezkej. Stojím napravo od něj, jsem malá, je mi asi sedm let. Mám přes šaty také dlouhý plášť. Držím se ho za ruku. Fouká vítr, vlají nám vlasy, šaty i plášťě. Jen stojíme a díváme se na svět před námi. Je hluboký a vzdálený a možná trochu nebezpečný.
Ale tady je mír.

Zaradovala jsem se a říkala jsem si, tak jsi průvodce. Ale přišlo, ne průvodce, jsem strážce.

Chtěl, abych viděla, kdo je. Proto jsem viděla, jako bych byla on. Už je se mnou od malička, ale nevěděla jsem o něm.

Je to můj strážce.