Pracovala jsem dlouho a už jsem byla unavená. Potřebovala jsem si chvilku odpočinout. Udělala jsem si oběd, sedla si ke stolu, a abych uvolnila myšlenky, pustila jsem si anglický výklad karet na youtube. Byla jsem opravdu hodně unavená, ve stavu lehké otupělosti.

Jedla jsem a koukala na obrazovku. Najednou jsem na jedné kartě uviděla Mongolsko, nekonečné pastviny a hory v dálce.
Tahle zvláštní karta způsobila, že jsem se najednou ocitla v jiném čase a v prostoru s vysokými horami.
Byla jsem starý muž, poutník v plášti, s holí v ruce. Viděla jsem svoje ruce. Jejich hřbety tmavé, opálené a ošlehané větrem, dlaně světlejší. Jedl jsem na kousky natrhaný chleba z nějaké misky. Díval jsem se na ty daleké hory a odpočíval.

Potom jsem zase šel krajinou, dokud jsem nedošel k lidem. Bydleli v malých, hlínou oplácaných domech. Pohostili mě vodou a trochou jídla. Seděl jsem a usmíval jsem se na ně. Viděl jsem jejich oči, také se usmívali. Ale neviděli to.

Už jsem byl tolik unavený, prošel jsem tolik míst a našel tak málo lidí, kteří to viděli. Kteří viděli, že jsem láska.

Nevěděla jsem, co to má znamenat. Chápala jsem, že mám cítit pocity toho muže, ale nevěděla jsem, kdo to byl.

Bylo to smutné a moc krásné. Chodila jsem po bytě, já v něm nebo on ve mně a přemýšlel jsem, že to vzdám, už jsem byl příliš unavený. Nakonec jsem se rozhodl, že to ještě zkusím. Že půjdu dál hledat ty lidi a jejich oči a dál doufat, že uvidí, kdo jsem.