Tento příběh je 4. díl příběhů o Strážci (pro lepší pochopení si nejdříve přečtěte příběh Oči, které nevidí)

Cítila jsem po delší době, že bych se potřebovala zeptat svých předků na určité otázky. A také na tu část mě, o kterém jsem věděla. Ale nechtěla jsem se k ní přibližovat. Nechtěla jsem jí vidět. Veronika jí viděla. Ta neviděná část byl hluboký smutek tam někde dole a na začátku.

A tak jsem požádala Evu o výklad. Seděly jsem na Vyšehradě, na trávě pod vysokým stromem, a na mojí indiánskou deku Eva postupně vyložila karty. Ptala se mne. Já odpovídala… A všechno se spojilo se strážcem, který se objevil…

To, co jsem neviděla, byla malá holčička, které bylo 7. Když se dozvěděla, že se její rodiče rozvádějí, protože se už nemají rádi, vůbec to nechápala. Nedokázala pochopit, co to znamená. Jak by se její rodiče mohli nemít rádi. A způsobilo jí to tak hluboký smutek, že si dala slib, že bude dělat všechno pro to, aby nikdo nebyl takhle smutný. Celý svůj život se o to snažila. A pak také o to, aby ten smutek nikdo nezahlédl.

Pochopila jsem, že ten smutek byl spojený s tím, že ji opustil její táta, který měl být strážcem v jejím životě, který ji měl provézt hlubokým údolím, nad kterým jsme stáli.

Ta malá holčička zůstala sama, v tom dávném čase, se svým smutkem. Během výkladu přišel táta.
Eva mě vyzvala, abych mu řekla, co cítím. Říkala jsem Evě, že už to máme vyřešené. Že vím, jak to bylo. Vím, že za táty odchodem stála jeho bolest. Byl to způsob, jak se on s tou bolestí ze ztráty vyrovnal. Odpověděla, že vyřešené to mám já dospělá. Ale ta malá tam pořád stojí. Stačí, když mu řekneš, co cítíš. Řekla jsem mu to a on odpovídal. Celou dobu jsem brečela. A když jsme si to řekli, všechno to zmizelo. Cítila jsem úplný klid.

A když jsem se večer vracela domu, šel se mnou táta a ta malá já. Říkala jsem jim: „tak to je fakt zajímavý, tys jí tam nechal a ona byla pořád smutná.“ A ona mi odpověděla: „tys mě tam taky nechala.“ Zůstala jsem stát uprostřed tmavé ulice. Měla pravdu. Já jsem jí tam taky nechala.

Vzala jsem jí do náruče a zase jsme brečely. Teď už je se mnou. Tak už nemusí být smutná.